Zkušeností, rady a zážitky

Trochu ze života obyčejného pejskaře – dělníka kynologie

Mám takovou představu, že by si každý sám měl napsat své zkušenosti o tom co dělá nebo dříve dělal rád a věnoval tomu srdce. Dokázal si v životě mnoho odříci pro svoji lásku. Zvířata potřebuji člověka a dokáži lidskou lásku vracet věrnosti, přítulnosti i neohroženosti. Popisuje-li někdo příběhy jiných, tak se nevyhne úpravou, domýšlením a tím i nepravdě. Myslím, že vyprávění nemusí být umělecké dílo spisovatele, ale pravda vycházející ze srdce a citu pisatele. Raději kritika jak lež a vymýšlení.

Věřím tomu, že kdo dělá canisterapii, tak musí mít rád svého psa a mnohé s pejskem prožil. Veselé i smutné příhody. Zkušenosti s okolím a setkání s různými lidmi. Proč se nepodělit s ostatními lidmi o své zkušenosti. Prožíváme s pejsky závody a další akce a vždy je něco zajímavé. Není problém dávat do tohoto projektu věci odborné a poznatky z ciziny. Myslím, že máme mnoho svých zážitků a poznatků. Nebojte se a pište.

Počátky v padesátých letech nebyly slavné. Poznával jsem psy, ale nedá se říci, že jsem jim rozuměl. Byly to doby kdy v okolí nebyli opravdoví učitelé kynologie a cvičila se hlavně obrana. Tehdy byli psi pevných povah a snad i mnohem odolnější. Využívalo se tvrdších metod výcviku. Teprve v začátkem šedesátých let poznávám kynologické kapacity. Měl jsem štěstí, že si mně všimli a vzali si mně do učení. Nebylo to lehké. Vnikat do teorie a kombinovat s praktickou činnosti. To však nestačilo. Požadovali, abych dokázal vše vysvětlovat a sami byli v roli začátečníků a dokázali to opravdu zahrát. Dostali mně mnohokrát „do kouta“. Nyní již jim poděkovat nemohu. Nejsou mezi námi. Nejednalo se pouze o kynologii, ale dokázat s lidmi mluvit. Umět jednat a nedělat ze sebe hvězdu a jiné podceňovat. Vždy se dá něco podchytit i od začátečníků. Šest let jsem procházel tvrdou školou a potom složil dvoudenní zkoušky instruktora výcviku. Každý instruktor musel složit i zkoušky figuranta. Tím, však moje učení nekončí. Chtějí stále více a připravují mně na funkci rozhodčího výkonu. Na táborech, soustředění a dalších akcí musím dělat instruktora a abych nebyl „jednobarevný“ to je ten co pracuje jen s jedním plemenem psů, tak mám ve družstvech směsice. Někdy mně to připadalo, jako by mně chtěli pokořit a znechutit. Dostal jsem družstvo nováčků, kteří chtěli dělat zkoušky. Již předem se vědělo, že je to beznadějné. Naučit psy a hlavně psovody základům kynologie. Jedna dívka z Prahy s fenou NO mohly zkoušku zvládnout. Zkoušky byly za dobrého počasí. Při přesunu na stopy tato dívka se rozhněvala na fenu a klepla ji nohou do boku. Rozhodčí (můj učitel) řekl jedno slovo KONČÍTE . Jedna taková příhoda, jak jsou rozhodčí nebezpeční. Před mnoha lety byl u zkoušek cvik „odmítání potravy“. To se pohazoval před psa párek a podobné laskominy. Hlavně maso. Psi se naučili nebrat pohozenou, ani nalezenou potravu. Tento cvik platil po celou dobu zkoušky. Byla přestávka a sedělo se v kruhu. Rozhodčí měla uzené a tak krájela a podávala nám a kousky házela i psům. Byla přestávka a psi poznali, že se necvičí. Po přestávce napsala všem psům nuly. Nebylo psa, který by si v tomto prostředí nevzal laskominu.

Na jednom výcvikovém táboru porušili čtyři instruktoři režim a do 4 hodin ráno hráli karty a trochu i popili. Já byl mezi nimi. Únava se dostavila a vedoucí výcviku se to ráno dozvěděl. Dvojice dostaly deset psovodů se psy na dvě hodiny obrany. Jeden práci řídil a druhý dělal figuranta a tak jsme se střídali. To jsme vydrželi hodinu a potom přišel odpočinek a usnuli jsme. Vedoucí se vše dozvěděl a čekal nás velice náročný trest. 50 psů na kontrolní výkony. Kdo neví co to je, tak 100 metrů proti sobě běží pes a figurant. Dochází ke střetu, který někdy končí i pádem. Já měl smůlu a snad již opravdovou únavou mně před střetem podklouzly nohy a padal jsem na záda. Pes ve výskoku a dopadal na mně. Stačil jsem před obličej a krk nastavit ochranný rukáv. Po zákusu jsem jako ožil a vše ze mne spadlo. Začal jsem bojovat a přitom se postavil. To mne vyléčilo z dalších nočních sedánek, když druhý den nás čekala práce.

Na jedné další akci jsme připravovali psy na vrcholové zkoušky. Náročnost přípravy se ukazovala na ubývání tělesné váhy. Dělal jsem druhého figuranta, který útočí na psa z 50 m v době kdy dochází ke střetu prvního figuranta se psem ( jako kontrolní výkon). Rozběhl jsem se proti psovi, který měl v parádě prvního figuranta. Jak jsem se rozběhnul (již nesmím zastavit), tak po chvíli ze mne začaly padat kalhoty. Ke psu jsem doběhl malými krůčky, jaké mi dovolovaly kalhoty pod koleny. „Útok“ nesmí být přerušen. Krůčky neznamenaly útok na psa, tak jsem alespoň mával rukama pro zastrašení psa. Nikdo by se nedivil, kdyby pes znejistěl, takové strašidlo asi nikdy neviděl. Vše bylo zaznamenáno pro moji ostudu několika fotografiemi. To mně připomíná jednu příhodu. Při výuce nových instruktorů byla předváděná obrana. Zkušený lektor a rozhodčí byl ve funkci figuranta. Na vyštěkání byl na něj puštěn pes s kterým by si dobrý figurant jistě poradil. Tento rozhodčí byl velice dobrý figurant, ale chtěl ukázat frekventantům, že se nemá figurant hýbat. V tomto případě pes napadnul nechráněnou ruku ochranným rukávem. Než psovod doběhnul, tak byl figurant dost zraněn. Potom říkal před frekventanty“viděli jste jak má stát správně figurant“. Jedním rozhodčím to bylo komentováno „tak stojí jen ….“

Obrana nikdy nebyla moje láska, ale nutno dělat vše a nejvíce příhod se stane při obranách. Na soustředění jsem dělal figuranta. Tehdy mladý a sebejistý. Hladké zadržení na fenu z Liberce. Neznal jsem ji a tak možná podcenění, nebo frajeřina. Nehlídal jsem si její útok a prchal. Nevěděl jsem, že fena kouše co má nejblíže k dosažení. Zákus do zadní části těla a jak to někteří dělají, tak začala brzdit. Setrvačnost mně zase hnala dopředu. Bylo to dost nepříjemné. Druhý den jsem již nechodil

Školení a zkoušky instruktorů výcviku trvaly týden a takový instruktor musel být připravován ve své organizaci. Tehdy jsem již byl ve funkci instruktora a připravoval nové instruktory. Měl jsem sebou celočernou fenku jménem Cikánka z Veverky. Stopovat se ji moc nechtělo, ale obrana a poslušnost velice dobrá. Byl jsem požádán s několika dalšími instruktory, abychom na obranu vzali své psy. Jednalo se o dobré obranáře, bez překusování a dobrou poslušnosti na pouštění. Asi dvacetiletá dívka adept na instruktora dostala na první zákus u nohy mojí Cikánku. Postup dění - výskok, zákus dívka padá na zem a Cikánka s rozkoši ji kousek zatáhne po trávě. Pouští a škodolibě pozoruje. Vše v pořádku. Pouze šedivé kaliopky (kalhoty) jsou jednostranně zelené. Zadržení na dálku se střetávají opět dívka a Cikánka. Situace se opakuje, ale pád je na čistou stranu, která se barví opět do zelena.

S Cikánkou jsem si užil a poznal jak jistota je nejistá. Na závodech kde bylo téměř 80 psů a v kategorii, kde jsem s Cikánkou soutěžili nás bylo 24. Den před závody jsme trénovali tvrdě cvik revír a vyštěkání. Vše se provádělo v lesích. Na závodech po poslušnosti jsme byli první a ztráta dvou bodů dávala velkou naději na přední umístění. To ostatní jsem bral jako samozřejmost, podle výsledků minulého dne. Rozhodčí byl můj přítel a jako na rozhodčího jsou tvrdší požadavky. Moje drahá Cikánka při revíru udělala dva směry, nasála a běžela přímo na figuranta. S tím jsem mohl počítat, ale jednou štěknout a potom vytáhnout figuranta z úkrytu to již ne. Rozhodčí s úsměvem řekl „tak to máš za 17 bodů“ já jsem řekl to je moc a on odpověděl 17 bodů dolů z dvaceti. To odpovídalo, ale pokles z prvního místa na 15. Mrzí to. Příště se bude závodit zase.

Z celé kynologické činnosti jsem měl nejraději pachové práce. Vyžadovalo to velice dobrou souhru. Znalost psa a vše co působí na výkon psa jako podloží na jakém je pachová šňůra vedená, počasí, stáří pachu a mnoho jiných podmínek. Také psychický a zdravotní stav psa. Velice důležitá je důvěra ve psa a jeho schopnostem. Pokud psovod na stopě „myslí“, tak to většinou vede do pekel. Zde jsem si často vystačil sám. Položil stopu a za určitou dobu se šla stopa vypracovat i 15 hodin stará. Tak z deseti stop stačilo 2 – 3x od cizího člověka. Jako rozhodčí jsme posuzovali služební psy policie a dalších ozbrojených sil při přeborech. Na přeborech kraje jsem stopy pokládal a po 5 hod. potom posuzoval výkony. Chtěl jsem poznat připravenost psů a stopu jsem položil ráno za rosy na vysokém strništi. Sluníčko můj pach na povrchu strniště vysálo a pach zbyl pouze na zemi. Pes pokud chtěl jít dobře po stopě, tak musel dát čenich do strniště a to drásalo zase kůži kolem očí. Výsledek byl špatný. Další den se dělaly stopy staré12-13 hod. Po předešlých nezdarech byli psovodi značně nejistí. Jaké bylo překvapení, když výkony byly kolem 90 bodů. Stopa kladená večer přes noc stárne pomalu. Bylo mnoho krásných příhod. Nadporučík kladl stopu 2-3 km v terénu, po silnici a končil ve vesnici na lavičce autobusové zastávky. Psovod se psem jsou vysláni k vyhledání pachatele a psovod se může ptát lidí jestli někoho podezřelého neviděli. Takto si prověřují správný postup. Také tehdy se ptal psovod jednoho muže na zahrádce a na jeho dotaz koho hledají, policista odpověděl, že někdo znásilnil malou holčičku. Ten muž již nic neřekl, vzal motyku a utíkal na nedalekou autobusovou zastávku. Viděl, že tam vešel ten ošumělý cizí člověk. Nebýt rychlého doběhnutí psovoda se psem, tak byla situace nebezpečná.

Psi nejsou zlí i když jim ubližujeme. Na jiné akci jsme odnaučovali statného boxera napadat v revíru figuranta. Bylo to opravdu až drastické. Závora a další metody. Trpěli jsme všichni. Večer po výcviku jsem šel do chaty kdy byli manželé s tímto „zabijákem“. Zaklepal a otevřel dveře. Ohromná živá koule se vyřítila na mne. Skok a moje ruce nestačily chránit krk a obličej. Dostaly se do výše pasu. Potom to přišlo. Rána, kterou jsem ustál. Pes končí usazen na rukou a olizuje mně obličej. Pes dokáže milovat svého pána i když jej neprávem trestá. Takový další příklad ze zkušenosti. Starší paní se statným NO. Měla mladšího přítele a ten ji radil jak cvičit. Paní měla jistě více zkušenosti, ale nechtěla si přítele rozhněvat a tak Toma (to byl pes) dost trestala. Sice jsem paní neměl ve družstvu, ale vadil mně přístup při výcviku. Pes i když byl potrestán kopnutím, když se na povel nepostavil. Přítele jsem od výcviku vyhodil. Věděl jsem, že Tom miluje paní a aport. Velice rychle jsme naučili Toma vstávat pomoci aportu i když povel VSTAŇ znamenal bolest. Začali jiným povelem a slabě vstaň. Odměna aport, který byl použit již pro provedení výkonu. Utvrzeno radosti psovodkyně. Vše bylo velmi dobře rozpracováno, ale nedokončeno. Další rok naše setkání mně rozladilo. Stejná chyba a opět zasahoval její přítel. Vrátili jsme se k dřívější metodě a vše jako by si vzpomněl a výsledek se dostavil. Tehdy jsem paní řekl, ať dá pryč přítele nebo psa, ale Toma by byla škoda. Tehdy jsem již byl rozhodčím ve výkonu. Kynologie se vrátila pod SVAZARM a tak se vyžadovalo takové vojenské vystupování při výcviku a zkouškách. Starší kamarád psovod měl výborný vztah se svým psem ARGEM. Pes věrný obraz pána. Pán měl boty „z líného vola“ jeho chůze klátivá a poklidná. Připravoval jsem je na vrcholové zkoušky. Fandovi říkám, že musí chodit rázně jako voják. Zrada – pes první cviky za nulu. Psa změna pohybu psovoda naprosto rozhodila. Rychlý návrat k původnímu pohybu vše napravil.

Jeden z mnoha mých psů se jmenoval ARKO. Opravdu byl dobrý. V dřívějších dobách se na psech chtěly opravdové výkony a ne jako nyní taková divadelní představení. Připravoval jsem Arka na speciální obranářkou zkoušku. Velice tvrdý obranář s pevným zákusem. Takové furiantství hloupého psovoda. Den před zkouškou jsme ukazovali účastníkům tábora jaký je Arko pašák. Kontrolní výkon na 100 m byl výborný. Pro nedostatek místa byl druhý útok veden z krátké vzdálenosti a to ještě z řad diváků. Pes nestačil zareagovat a metrákový figurant narazil na psa a prvního figuranta. Všichni upadli a psa valili mezi sebou. Pes se vysmekl a odběhnul. Byl to pro něj šok. Sice jsme okamžitě chybu napravovali překusy na dva figuranty, ale nebyla záruka výkonu druhý den. Na zkoušku jsem nenastoupil. Frajeřina se nevyplácí a zkoušku jsem dělal další rok.

To jsem byl již důchodce a měl jsem zájem dál pomáhat a to znamenalo vybudovat vlastní cvičiště otevřené pro každého zájemce. Přicházeli majitelé psů, psovodi i instruktoři výcviku z kynologických organizací, aby zde odstraňovali chyby.

Zájemců bylo mnoho a spotřeba výcvikových pomůcek značná. Proto každý kdo se výcviku zúčastnil zaplatil 15,-Kč na nákup prostředků a bylo jedno, zda cvičil hodinu nebo pět hodin. Stejně to nepokrylo náklady. Zde se jednalo hlavně pomáhat psům a psovodům. Možná ješitnost byla příčinou dát do klubovny poháry, plakety diplomy vlajčičky výkonnostní třídy služební i sportovní. Také vyznamenání a mnoho různých knih o výcviku, které by chtělo tehdy mnoho psovodů.Unikátní knihy z dvacátých let.Velice jsem si cenil kronik a fotografii. To vše se jeden den změnilo v popel. Někdo klubovnu a kotce zapálil. Ještě, že tam nebyli psi. Byl jsem rozhodnut se vším končit. Mnoho psovodů mně přesvědčovalo, abych pokračoval. Půjčil jsem si starší karavan, který mně 2x vykradli. Také vztah lidí ke zvířatům se rychle měnil. Pes byl pro ně zdroj peněz. „Potřebuji naučit fenu kousat, protože ji chci prodat“. Vím, že pes to nedělá jak se to naučil, ale já na něj nemám čas“. To byli poslední kapky pro definitivní konec. Již dříve jsem se zajímal o canisterapii probíhající v cizině. Bláhově jsem se domníval, že tam budou lidi, kterým budou klienti a psi přednější před vlastní slávou. Někteří se dokonce povýšili na „špičky canisterapie“se snahou se dostat do podvědomí ciziny. Z tohoto důvodů jsem začal psát články do regionálních novin a snažil získat zájemce do něčeho neznámého. To se podařilo, ale jen dva. Potom jsme jezdili poznávat canisterapii v praxi. Nejčastěji na experimentu MŠMT ve speciální škole pro děti s kombinovaným postižením v Blansku.

Ti potřební nejsou však jen děti i když se s nimi nejlépe pracuje. Velice náročná je skupina tělesně postižených po úrazu, kde se značně naruší psychika. Častěji s narušenou psychikou se setkáváme u lidí osamocených, ve vyšším věku a lidi kteří se cítí odložení s čekáním na smrt. Skutečných poznatků veselých i smutných je mnoho a záleží na lidech, kteří je prožívají zda se dokáži se svými zážitky podělit s ostatními.

Vždyť ti naši čtyřnozí kamarádi nám dávají mnoho podnětů a to většinou těch radostných. Jistě veselé články se čtou lépe, ale život není jen radost. Kdo nezná „Psí desatero“ tak jej najdete na www.cantespolicka.info je v něm mnoho pravdy. Pes chce dobrého pána stejně jako pán výborného psího kamaráda. Základ je v lidech. Za více jak 55 let jsem nepoznal zlého psa na kterém by se nepodepsal člověk. Je jedno zda již při výběru rodičů štěněte, výchovou u chovatele, potom majitele, působení lidského okolí na psa. Dobrý nebo špatný výcvik.

Prosím uvědomte si, že psa nic neučíte má vše vrozené. Můžete to utvrzovat nebo utlumovat. To co pes umí má psovod za úkol jej naučit provádět na povel. Nesnažte se psa učit lidským vlastnostem. Dobré má a špatné nepotřebuje!!!

Nelze vše doplnit fotografiemi. Vzal je oheň a lidská zloba.